List za listem

4. března 2016 v 0:00 | Rena |  Deníček
Uf. Psala jsem sice, že si dávám pauzu od blogu, ale v tý době bych ani za nic neřekla, že to bude na tak dlouho.

Věci se prostě pořád dějí a člověk všechno odloží na později a neuvědomuje si, že čas opravdu plyne a plyne a není nekonečný. V tom horším případě si to uvědomuje, ale není schopný s tím cokoliv udělat. Bohužel jsem ten druhý.

Tento blog měl i krátké chvilky, kdy jsem na něj byla vážně pyšná. Teď už mám ale pocit, že patří někomu jinému. Někomu, kdo ani nejsem já. Kdo jsem já?

Chci říct, že tohle je asi poslední článek. Můj poslední článek tady. Ale to neznamená, že si do budoucna neplánuji založit nějaký nový blog. Vše přijde. Vážně bych chtěla vést pořádný blog s normálními články, ne cosi, co má jen dva čtenáře. :D Neberte mě špatně, já jsem vlastně dost ráda, že je tento blog tak zapadlý v internetu a nikdo ho jen tak nenajde. Je to jeho účel. Účel toho blogu příštího však bude úplně jiný!

A teď dost blogu, rok 2016 už je tu nějakou dobu a já bych ráda shrnula aspoň něco z mého života v posledních těch pár měsících, kterých jsem se snažila přežít.

A tady je něco, na čem jsem teď momentálně závislá. (jestli už to ale hodláte poslouchat, podívejte se i na ten klip, aaaaaa)
Vůbec nevím čím začít. Tak třeba tím, co jsem se naučila.
  • Práce je děsivá. Víte, člověk si to dokáže vysnít. Jakože to není tak špatné. Že jsou za to peníze. Že to za to stojí, překonat svoji fóbii z lidí a usmívat se na ně a počítat peníze a v klidu pár hodin postávat za stánkem. Nepočítá ale už s tím, že pracuje pro nějaký lidi a ti jsou MNOHEM děsivější, než "zákazníci". Dejte člověku moc a on přestane být člověkem, asi. Tak se stalo, že jsem svoji úplně první práci/brigádu/co to vlastně bylo ukončila po dvou dnech, eh. A vzpamatovávala jsem se z toho skoro dva týdny. Doufám, že se ještě změním, než čas "skutečné práce" nastane (well, určitě se změním, měním se pořád, jen doufám, že k něčemu užitečnějšímu).

  • Naučila jsem se chodit spát v pět hodin ráno a je to pěkně na nic, už se z toho stává zvyk.
  • Přestala jsem skoro úplně pít čaje. Nejdřív to začalo s černým. Teď už pomalu ani nepiju zelený. Nepřestaly my chutnat, jen... ani vlastně nevím.

  • Vztah se sourozencem v "dospělosti" je úplně jiný, než za dětských let a je to hrozně zajímavé a super.
  • Kozorohové jsou všude.
  • Vodnáři taky. Ale ne všichni vodnáři jsou úžasní.
  • Chtěla bych chápat lidi.
  • Vše je možné, když má člověk vůli. Vůle je pro mě bohužel velmi vzdálený pojem a já ani pořádně nevím, co znamená.
  • Angličtina měla být můj rodný jazyk.
  • Už ani nevím, co je ještě nového. Asi už nic. Jo, sebekontrola emocí je užitečná věc.
  • A sebekontrola myšlenek a tajemství ještě užitečnější.

  • Falešná naděje je hrůzná, ale ještě horší je žít bez ní. Když vám ji někdo vezme, nebo když si ji vezmete sami. Ale naděje je život.
  • Na světe je hrozně moc krásných věcí. Nepopsatelných, abstraktních. Když jste šťastní a uvědomujete si to.


No, tak to by asi bylo vše. Chtěla jsem toho napsat mnohem víc, ale nějak jsem ztratila sílu. Začala jsem totiž moc přemýšlet o minulosti. Jako... až moc. A to by člověk neměl dělat. Přítomnost je důležitější. Omlouvám se, že píšu tak divně. Píšu teď vlastně hlavně pro sebe. how selfish



Znáte takový to přísloví "káže vodu, pije víno"? Nikdy se mi nelíbilo. A teď si uvědomuju, že to možná dělám, i když trochu jinak. Sama sobě. Řeknu si "jo, není to tak špatný, svět umí být nádherný a plný zážitků a blabla", ale ve skutečnosti pro to nic moc nedělám. A to musí skončit. Co nejdřív.
Kdybych jen věděla jak.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 S-hejvi S-hejvi | Web | 26. března 2016 v 10:03 | Reagovat

Třeba se zase někdy k blogu vrátíš, také mívám takové stavy, kdy bych se na to nejradši vykašlala :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama