Říjen 2015

Eh. Má to ještě smysl? Aneb, možná zruším své zapřísáhlé pravidlo a dám si tak roční pauzu od blogu

29. října 2015 v 23:05 | Rena |  Deníček
Ahoj.

Něco, co těch poslouchám už týden:


Ne, trochu dramatizuji, omlouvám se. Nechci odejít od blogu na rok! Ale... asi na nějaký ten měsíc.
Proč?

Protože dodržování mého několikaletého pravidla "jeden článek za měsíc" je pro mě čím dál tím těžší.
Protože je všechno nějak horší a horší.
Protože mě hrozně bolí, jakým směrem se tento blog zase ubírá, když jsem ho ze všech tří měla nejraději.
A tím pádem cítím, že to chce nějakou pauzu. Nějakou pěkně dlouhou pauzu.

Víte jak jsem v předchozích pár článcích psala, že se něčeho obávám? Tak přesně ty věci se vyplnily. Všechny.

Mám pocit, že se ze mě stává jiný člověk, víte. Například, ještě nikdy v životě jsem neměla před lidmi tolik tajemství. Vždycky se našel NĚKDO, kdo by o té věci věděl. Moje kamarádka, nebo sestra, nebo mamka, nebo babička. Někdo. Ale teď už vím minimálně o dvou věcech, které si nechávám pro sebe už nějakou tu dobu a trochu mě to děsí. Možná je to normální? Mít tajemství? Ale já je nikdy neměla, je to pro mě prostě něco nového.

Prosím, řekněte mi. Co to znamená deprese?
Je to dlouhodobý stav a tak dále, já vím.
ALE.
Jak člověk pozná, že ji má? Jak ji může dostat? KDO ji může dostat?

Řeknu vám moje odpovědi, co si myslím já.

Člověk jen tak nepozná, že ji má. Je to těžší, než se zdá, si něco takového uvědomit. A člověk neví, jak s tím naložit, protože společnost to moc nechápe.
Člověk ji může dostat jakýmkoli způsobem. Špatným životem. Problémy. Tragédií. Dlouhodobým stresem. Osamělostí. Bez nějakého jasného důvodu.
Může ji dostat naprosto KDOKOLIV. Třeba bezdomovec. Nebo nějaká holka z bohaté rodiny, s milujícím přítelem a spoustou přátel. Opakuji, KDOKOLIV.
Není nic takového jako kritéria pro depresi. Nemusí ji dostat jenom člověk, který prožil nějaký traumatizující zážitek.
Copak ostatní psychické nemoci si nějak vybírají? Ne.

A to je můj názor. A já ho musela napsat a je mi jedno, že si ho teď čte někdo, kdo si říká "stejně nevíš, jaké to je, protože ty přece nemáš vůbec špatný život, jsou tu lidi, kteří jsou na tom mnohem hůře, než ty."

A vy si myslíte, že to nevím? Vy si myslíte, že nevím, jaké strašné věci se ve světě dějí? A kvůli tomu nemám "právo" (velmi velké uvozovky!) na tenhle stav? Kvůli tomu?
Nevím, kam tím vastně mířím. Omlouvám se. Já už ani nemuím psát čtenářské deníky, vždycky odbočím a začnu psát o něčem jiném. Třeba včera jsem psala o Květech intimních nálad a skončila jsem u rozebírání kvality televizních zpráv. Jak sbírka básní z 19. století souvisí s televizí? No vidíte. Tohle mi fakt nejde.

Proč mi lidi nevěří?
Ne, špatně položená otázka. Proč mi rodina nevěří?

Já už prostě nemám sílu. Nemám sílu na školu, na svoji rodinu, na svoje přátele, na tenhle blog, na život. A z tohoto důvodu odkládám psaní článků na jindy. Kdoví, za pár měsíců může být zase všechno jinak.


Třeba před třemi měsící bych si sama sobě řekla: "Nepiš tomu člověku. Budeš se půl roku vzpamatovávat z toho, že už nemáš sílu udržovat kontakt, aniž by ses psychicky hroutila každou noc."
a nebo bych si řekla:
"Ty už prosim tě nahlas neřekni v životě ani slovo, protože si tím ušetříš spoustu problémů."

Právě jsem napsala ještě jeden odstavec, ale musela jsem ho smazat, příliš se bojím, aby se nedostal do špatných rukou.
Kde je svoboda slova?

No nic, mějte se pěkně prosím, hrozně se vám omlouvám za tenhle příšerně napsaný článek. Opravdu poslední dobou nevím, co píšu.

Snad zase někdy. A nebo spíš, snad už nikdy. Nevím, vyberte, co je pro vás lepší.
Rena