Srpen 2015

Láska mého života

28. srpna 2015 v 14:00 | Rena |  Deníček
Krásný den.

Tento článek jsem původně chtěla napsat až někdy v polovině září. Až uplyne nějaký čas, až se to všechno nějak rozvine nebo změní, nebo cokoliv. Ale já prostě nemůžu a musím to napsat hned teď.


Depresivní myšlení

20. srpna 2015 v 17:25 | Rena |  Deníček
Ahoj.
Předem se omlouvám, ale tento článek opravdu bude odpovídat svému názvu. A asi ho napíšu v bodech, je to tak jednoduší a méně nudný. I když nudný bude asi i tak, protože se jedná jen o věci z mých posledních pár dní.

  • Už zbývá jen strašně málo dní prázdnin. A tak začínám přemýšlet o tom, jak jsem celý dva měsice skoro nic nedělala a jak už se to blíží... ale pak mě napadlo... že je to jako se smrtí. Je to jako bát se smrti, když je člověk ještě naživu... což je blbost. Takže proč bych se já měla bát té odporně hnusné budovy? Už jenom dva roky a už nikdy tam nevstoupím. Tohle si musím opakovat několikrát denně, abych tomu vážně uvěřila, ale... no nic.
  • Včera jsem byla venku. Což je samo o sobě dost neobvyklé, ale tentokrát bylo se mnou něco... divně. Šla jsem po ulici... a najednou jsem dostala strašnou chuť udělat nějakou šílenou blbost a nemyslet na následky (takže úplný opak mě). Třeba jít něco ukrást. Nebo jít do nějakýho baru, nebo si koupit krabičku cigaret. Prostě něco... zakázanýho, proti těm hodným pravidlům. I když ta poslední možnost by mě asi zabila, při mém momentálním stavu plic. :D Eh, ten veselý smajlík sem asi nepatří. No prostě, nebyla to jen obyčejná představivost, co by bylo kdyby... Já to vážně chtěla udělat. Jediné co mě zadrželo bylo to, že jsem u sebe měla jen 16 korun a nechtělo se mi mezi lidi (asi bych je tehdy všechny musela zabít). A když jsem si to uvědomila (že bych je asi zabila), docela mě to vyděsilo a musela jsem do lesa. (no, nebyl to úplně les... ale spoustu stromů a žádní lidi) Kde mě naštěstí všechny šílené myšlenky přešly a já se rozhodla sledovat nějakýho kněze, co procházel kolem. Ani si toho nevšiml, pche. Nakonec jsem ho sledovala, dokud nezašel do nějakýho malýho kostela. Strašně pršelo, byla jsem už úplně mokrá, a tak mě napadlo, že půjdu dovnitř, i když normálně by mě do kostela nedostal ani mor. Už jsem byla u dveří, když jsem zaslechla, jak někdo volá: "Pan Zlatý!!"
    Otočila jsem se a viděla jsem děsivou rodinku, jak volá na onoho kněze a vesele ráčí dovnitř. Moje plánovaná návštěva se tedy okamžite zhroutila a já raději zmizela pryč a přemýšlela o panu Zlatém. Vážně se jmenuje takhle? A nebo je to nějaká super přezdívka? Já nevím.
    Bylo půl šesté a já se rozhodla pomalu se vrátit zpátky. Abych to ale neměla tak jednuduché, nešla jsem po normální kamenité cestě, ale hezky prudce z bahnitého kopce. Několikrát jsemu u toho sestupu málem sklouzla dolů (což by nebylo moc hezké, když pod kopcem ležela silnice), ale nakonec jsem to zvládla. A to je konec

  • Možná si říkáte, co se to se mnou sakra děje. Proč mám takový myšlenky. Proč prostě nemůžu být veselá normální holka (fuj, už jenom z toho popisu se mi dělá špatně). A odpověď je... no to by mě vlastně taky zajímalo.
  • Děje se teď totiž strašně moc věcí, které se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Hlavně v rodině. Ale nechci o tom psát na blog. Nechci se k tomuto článku za rok vrátit a číst si o tom. Nechci, aby to četl někdo jiný? Asi tak. (ne že bych chtěla, aby někdo četl předchozí odstavce, protože jsou docela zralé na blázinec)
  • Víte, člověk se může snažit vidět život pozitivně. Ale deprese, to je jako... pomalý jed. Rozlévá se vám po duši, vy víte, že tam je, ale nemůžete s tím nic dělat, protože lék na vás nevyšel. Nebo tak nějak.
  • Mimochodem, za pár dní mám taky 18. Tak uvidím, co se ještě stane.
  • Tak zatím sbohem... Eh. Asi ten článek smažu, až budu mít náladu.