Okno do duše

15. května 2015 v 22:32 | Rena |  Povídky
Krásný večer.

Dnešní článek bude asi trochu odlišný od těch minulých. Rozhodla jsem se tu totiž zveřejnit povídku, kterou jsem dopsala asi před deseti minutami. A vlastně ani nevím proč, většinou bych udělala cokoliv, abych sem žádnou nemusela dát. :D Ale tahle je taková krátká, trošku depresivní a taky je založena na mém reálném zážitku. Myslím, ten sen samozřejmě. Stát se mi to doopravdy... no, nebudu říkat, že jsem o tom nepřemýšlela, ale raději to nerozebírat.
Budu vděčná za jakýkoli komentář, nebo připomínku... Naposledy jsem nějakou povídku psala 26. června 2014 (dost děsivý!), takže to na tom bude asi dost znát. :D Ale chtěla bych teď psát častěji, zase mě to začalo bavit.
Tak... pěkné čtení, pokud to vůbec můžu říct.
PS: Strašně mi blbnou rubriky, proto se jedna z nich jmenuje "Seriály <3". Protože prosté "Seriály" mi to nějak nebere. Zlej blog, zlej.
PPS: Ten název povídky je důležitý, protože jestli je tohle okno do mé duše, tak to není moc pěkné.



Stojím před oknem. Tentokrát se mi do bytu v protějším domě naskytuje více než zajímavý pohled. Probíhá tam jakási skromná oslava. Pár lidí u stolu se cpe narozeninovým dortem, dvě děti si hrají na modrém koberci. Jedno z nich, asi sedmiletý kluk, najednou vstává a přechází k oknu. Má rozčepýřené, hnědé vlásky a velké, zvědavé oči. Nějak cítím, že jde o oslavence, ačkoliv žádný důkaz neexistuje. Zvedá hlavu a jeho oči si mě nacházejí.
Nevím, jak zareagovat. Přece jenom, vyhlédnout z okna a vidět někoho naproti, jak se na vás kouká, asi není zrovna nic moc příjemného. Kdoví proč, moje ruka najednou sama vyjíždí nahoru a mává mu. Pokouším se i usmát. Něco ve smyslu: "Do okna se vám koukám jen náhodou, všechno je v pohodě."
A ten kluk se usmívá taky, dokonce se přidává k mávání. A nikdo z dospělých povídajících si u stolu si toho ani nevšiml.
Kluk se přibližuje k oknu blíž a blíž. A já najednou zpozoruji, že v něm není žádné sklo.
Začínám mít pocit, že se brzy stane něco špatného. Chci křičet, ale nejde to. Vím, co přijde a nějaká část ve mně tomu nechce zabránit.
Chlapec se nahýbá a jak ve zpomaleném záběru padá přes okraj parapetu. Ozývá se rána.
V naprostém šoku jdu blíž k oknu, ale v polovině pohybu se zastavím. Tohle nechci vidět.

Paní ve středních letech se probere první. Ozve se příšerný výkřik překvapení a zoufalství. Všichni dospělí se hrnou k oknu, jakoby snad čekali, že se dítě budě přidržovat rukama okraje.
Mladá žena, pravděpodobně matka, v zděšeném jekotu natahuje paže dolů. Ještě kousek a spadne taky.
A najednou se všichni zastaví a podívají se před sebe. Na mě. Zírají na mě jejich šílené oči. Chci utéct, ale nemůžu se pohnout, chci se podívat jinam, ale jsem jako socha, která je odsouzená stát celou věčnost a čelit výrazům jejich tváří.

Probouzím se do absolutní tmy. Zděšeně se rozhlížím kolem sebe. "Kde jsem? Kdo jsem?" probíhá mi hlavou první zmatená myšlenka. Když poznávám svůj pokoj a konečně se zcela probouzím, nijak mě to neuklidňuje. Můj pohled okamžitě směřuje k velkému oknu…



PPPS: Teď když to tak čtu, nezní to moc děsivě, vlastně dost debilně, ale tehdy a vlastně i teď mi to přijde jako jedna z mých horších nočních můr. A omlouvám se za můj ne moc dobrý styl psaní. :D To je tím, že píšu jednou za rok. Musím psát víc, musím!


No jo, teď jsem si vlastně uvědomila, že poslední povídku jsem napsala minulý listopad, jen jsem si ji neukládala do počítače. Tak se omlouvám. Ale ta předposlední už je dobře! :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 J. J. | Web | 15. června 2015 v 15:25 | Reagovat

Nechala jsem si ten komentář až na krajní siuaci. Právě nastala.

Ten první odstavec je takovej strašně minimalistickej. Ne že by to bylo něco špatnýho. Mám ráda minimalismus. Nejvíc se mi líbí ta část od "Paní ve středních letech" až po to, jak musíš čelit výrazům jejich tváří - to je fakt pěknej odstavec. Nebo dva odstavce. Zapomněla jsem, co je to vlastně odstavec... Máš to pěkný.

No a proč vlastně nastala ta krajní situace: Napiš už konečně nějakej článek, jinak zešílím. Fakt.

2 R.R.L.C.T.G.C R.R.L.C.T.G.C | Web | 23. června 2015 v 14:08 | Reagovat

[1]: Děkuju moc za komentář. A že se ti to líbí :3
A článek jdu napsat právě teď.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama