silver of ice

13. ledna 2015 v 12:28 | Rena |  Deníček
Ahoj.

Nevím odkdy. Možná od srpna, když jsem na chatrči až moc přemýšlela o životě, nebo už v červenci, kdy jsem si začala uvědomovat čas. Ale pravděpodobně se to projevilo až v září, když začala škola (nazývejme věci pravými jmény).
Přestala jsem vidět smysl tady toho všeho. Ale vím, že jsem ho hledala, proto jsem články pojmenovávala jako "moment, kdy jsem se cítila naživu", protože jsem se snažila v mém životě hledat ty pozitivní věci. Ale to už teď nedokážu.
Dost těžko se mi to popisuje.
Ale hlavní je asi to, že jsem se vždycky hrozně bála budoucnosti. Vždycky.
A najednou je mi sedmnáct a čas na rozhodnutí, k čemu tady vlastně jsem, se tak nějak krátí. Docela mě děsí, že vůbec nevím, co bych měla dělat.

Následuje taková moje blogová, nudná zpověď. Pochybuju, že vás to bude zajímat, ale jestli chete číst něco pesimistického, můžete kliknout na celý článek.



Tuhle se naší třídy profesorka z němčiny ptala, ať zvedne ruce ten, kdo ještě nemá žádnou představu o své budoucnosti. Nikdo ruku nezvedl. NIKDO. Jen já. (teda, když jsem viděla, že se nikdo nemá k zvednutí, tak jsem ji samozřejmě nechala dole, ale... věděla jsem to)
A když se zeptám ostatních přímo, většinou to vědí. Vědí, kam jít, co dělat, v čem jsou dobří.

Články o depresích mám docela dost načtené a čím dál víc se bojím, že to na mě dost sedí.

Říkala jsem si, že to třeba nějak ukáže čas. Ale už je leden. Už 6 měsíců.
A nedávno mě na chodbě zastavila třídní. Prý, proč mám horší známky, jestli mám představu o tom, co bych chtěla dělat. Není to divné, když už dokonce i ona poznala, že se mnou něco není v pořádku?

Jo vlastně. Minulý týden se mnou mluvila i profesorka češtiny, úplně jsem na to zapomněla. Říkala něco o tom, že bych neměla propadat pesimismu (ach.)

Ve skutečnosti mám takový... sen.
Chtěla bych žít v Anglii.
Ale co bych tam dělala? Tak to vážně netuším.
Většinou se lidem doporučuje, aby si napsali, v čem jsou dobří a přemýšleli o tom.
Jenže já nejsem dobrá prostě v ničem. Neumím anglicky snad ani slovo, což Anglii dost oddaluje.
Nejde mi ani fyzika, ani matika, ani němčina, ani výtvarka, ani tělocvik, ani čeština, nic.
No dobře, dobře. Občas napíšu nějakou tu povídku. Ale copak to je nějaká prospěšná schopnost? Jaká je pravděpodobnost, že budu někdy psát o něco víc?

Anglie je jediný můj cíl a mám pocit, že je čím dál víc nedosažitelnější. A mám pocit, že jestli zůstanu tady, tak umřu. Jako doslova.

Už jsem o tom přemýšlela tolikrát, ale jak řekl jeden pro mě důležitý člověk, není to řešení, je to útěk. A já nechci utíkat.

Kždy vidím, jak všichni lidé kolem dělají, co je baví a jak za tím jdou. A jak jsem tu já, která je úplně, ale úplně blbá a odporná a k ničemu.

Kdyby mi aspoň šla ta angličtina! Ale není den, kdy bych s ní nepřišla do styku a stejně mám pocit, že žádné zlepšení nepřichází. Kdybych aspoň měla peníze, ale rodiče mi žádnou brigádu nechtějí dovolit. Prý by mi to ještě víc zhoršilo známky. Jak se mám ale sakra naučit proplouvat životem, když jsem v životě nedělala nic...prostě... ach jo.

Na škole, na které jsem, nejsem zrovna moc šťastná. Absolutně nevycházím s profesory, možná až na jednu výjimku. Žádný předmět mě moc nebaví (dobře, možná literatura.) Nemám žádnou chuť, ani motivaci se učit. A přátelé? Ehm. Nevím, nevím. Jsem docela dost silný introvert se střední sociální fobií a navazování nových vztahů pro mě není zrovna... lehké.

Každopádně, T právě přišel domů a já nechci, aby viděl, že se "flákám u počítače, místo abych se učila", jsem tak jaksi nemocná, no.
Hrozně moc se omlouvám lidem, kteří tady ten článek dočeli až do konce, protože vím, jak teď asi musím vypadat. Ale říkala jsem, že tu nebude nic pozitivního. Možná si ani nemám na co stěžovat. Možná mám vlastně úžasnej život, kterej nevidím. Ale proč ho tedy nevidím? Co mám dělat, abych viděla? Svoji cestu?

Zrovna jsem chtěla zmáčknout "hned zveřejnit" a v tom za mnou přiběhl mladší bratr, že mi Ludvík (můj nejmladší bratr) strhl ze zdi plakát. Přišla jsem se podívat. Plakát mého nejmilejšího člověka, který kdy žil na téhle planetě, který mi tak nějak dával sílu a chuť k cestě, ležel na zemi. Strašně moc doufám, že to nebylo nějaké znamení, nebo nějaká metafora, nebo prostě něco. Protože... ten plakát jsem měla vážně ráda. Hodně.

Ještě tedy, než se rozloučím, musím vám doporučit knížku Sám a sám (v originále Alone(já to teda četla v češtině, ale tahle obálka je pěkná, why not)), která je hrozně mrazivá (doslova) a člověk, který to všechno prožil, je už skoro 60 let mrtvý a přitom měl docela dost podobné myšlenky a... tak. Je to hrozně smutný, aspoň pro mě. Když se knížka blížila ke konci, tak jsem docela brečela. Nevím proč.

A tady ještě nějaká ta hudba, protože jsem ji při psaní tohoto článku, dokud nepřišel T, poslouchala pořád dokola a dokola.


Krásné úterý.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 J. J. | Web | 14. ledna 2015 v 19:07 | Reagovat

Zdravíčko, připrav se, že to asi nebude krátký. And let me refute it all.
Pro začátek, jsem ráda, že konečně říkáš škole škola, protože "budova" stejně nebylo nikdy pěkný ani vystihující. S tou němčinou - když jsi ji nezvedla ani ty, i když jsi chtěla, je logický, že to tak bylo u více lidí. Řekni, kdo z nich by se asi přihlásil, když by věděl, že bude jedinej? Myslím že nikdo. A když se jich zeptáš, můžou ti sice říct, že děsně ví, co chcou dělat, ale vědět to, to není všechno. Řekla bych, že většina toho jsou jenom sny a nic racionálního. Ty taky můžeš říct, že máš plán, že chceš jet do Anglie. To je tvůj plán, ne? Prozatím je snad jedno, co tam budeš dělat, aspoň zběžně nějakej plán máš. A vůbec, nedovedu si představit, co má taková M nebo Z nebo A (kromě toho, že M chce být spisovatelka - hahaha - Z chce být u koní a A chce hrát na klavír) nějak přehnaně dobře věděly, co chcou dělat. A vůbec, většina lidí od vás. Možná se pletu (pravděpodobně ne), ale to, že nevíš, co bys chtěla dělat dál, není vůbec taková katastrofa a ojedinělý to není tuplem. Navíc nad polovinu lidí stejně skončí někde úplně jinde, než chtěla. Takže aspoň nebudeš muset být zklamaná.
Já si taky dřív byla skoro jistá, že tu depresi fakt mám...Gar mě nemohla zastavit na chodbě kvůli "horším známkám", protože horší známky, než jsem měla, už asi nebylo ani možný mít. Ale tyhle tvoje odstavce chápu stoprocentně - asi úplně v pohodě nejseš, když to řeknu popravdě, ale není to nic, co by se nedalo relativně "snadno" vyřešit. Teď ti řeknu něco, co nechceš slyšet, ale strašně to všechno zveličuješ. To je přirozený, dělá to samozřejmě každej (dokonce i já a já jsem přece dokonalá, že, ha, ha), ale vůbec to není dobrý, protože pak tomu sama začneš věřit a nemůžeš z toho ven. Tudíž...hezky rychle zapomeň na to, že nejsi v ničem dobrá. Zrovna čeština ti jde, tak moc nekecej. S povídkama se dá dostat dost daleko - a nejenom s povídkama, celkově, pokud někdo umí psát (což ty umíš), skoro nic nemůže být lepší. Z Jirsíkové si nic nedělej - té se to mluví...A vůbec, aspoň víš, že tě má ráda a záleží jí na tobě.
Prosímtě, hlavně už o žádným umírání nepřemýšlej. Útěk to rozhodně je, neříkám sice, že to není jistým způsobem i řešení, ale prostě...vzdát se nechceš, Boha zklamat taky nechceš, protože v tebe věří (a je mi momentálně jedno, že v něj třeba nevěříš ty, mně konkrétně tohle vždycky při takových myšlenkách pomohlo, říct si, že ho přece nezklamu, když ve mě věří.) To stejný bych mohla říct s rodinou a kamarádama, ale ty, v takovýmhle stavu, bys stejně řekla, že tě všichni nenávidí a že jsi nechutná a k ničemu. Věř mi, že to chápu. Akorát nic z toho samozřejmě nejsi a není to tak.
Že neumíš anglicky, na to, prosím, zapomeň taky. Víš že to není pravda. M neumí anglicky, Z neumí anglicky, A neumí anglicky (proč dávám jako příklad pořád tyhle tři, kčertu?). Naše učitelka angličtiny neumí anglicky, celá naše třída neumí anglicky, celý Česko neumí anglicky...ale ty ano. I když třeba nejsi tak dobrá, jak bys být chtěla (to ale nejspíš není nikdo, já si taky pořád připadám, že neumím anglicky), jsi rozhodně v té lepší polovině celkově. Fakt, věř mi. Ty nevíš, jak to chodí někde jinde, než na gymplu. Já teď už ano...A můžu ti říct, že s tvojí inteligencí jsi hodně nad průměrem našich vrstevníků obecně - netýká se to jenom angličtiny. Takže vážně, tím, že říkáš, jak nic neumíš a nic ti nejde, docela urážíš většinu populace, protože narozdíl od 80ti procent celé naší třídy (dovoluju si říct, že i školy), ty jsi chytrá a máš potenciál to někam dotáhnout.
S tou brigádou...neboj, znáš T. Všechno se vždycky nějak vyřeší, že? Zachvíli ti bude osmnáct a můžeš si dělat co chceš. A víš co? Já taky v životě nic nedělala, co máš z toho.
A hele, jo, ten odstavec s tím, jak nejsi spokojená se školou, nezní úplně depresivně, kdybys byla v depresi, ani by sis to "dobře, tak možná..." nepřipustila. To, že tě něco baví a s někým vycházíš je fajn a měla by ses na to soustředit (já vím, že to není moc, ale je to Něco.) Jo a jak píšeš na začátku, snaž se znovu začít hledat ty pozitivní věci. Vážně to pomáhá. Jo a s kamarádama si starosti taky nedělej - nějaký snad přece máš (třeba mě určitě) a navazování nových kontaktů lehký není, nikdy nebylo a ani nebude. Stejně jsou všichni debilní idioti. (Ok, to neznělo moc pozitivně - řekněme, že to je zase kapka z těch mých problémů...víš, jak jsem ti říkala, že poslední dobou nenenávidím sebe, ale všechny okolo.)
To s úžasným životem, kterej nevidíš, je pravdivý! Musíš ho prostě nějak najít nebo vykopat, nebo tak. Mně třeba hodně pomáhají změny. Jako celkově...změny čehokoliv. Přestav si pokoj, nebo udělej něco, co jsi nikdy neudělala. Něco, co bys sama od sebe nečekala a uvidíš, že to pomůže.

PS: Eh, kdo je ten nejmilejší člověk? ...Napadá mě jich víc, ale že jeden?
PS2: Koukala jsem na tu knížku a vypadá na mě moc "chytře"... Co já vím o severním pólu nebo čem? Pff, můžu to zkusit, ale nevím, nevím.

No a jinak...se drž. Heleď, určitě bych ti poradila, abys přestoupila, protože v tomhle článku vidím sebe třeba před rokem tak moc, až to není pěkný. Nicméně, ve tvé situaci...musela bys přemluvit rodiče, ztratila bys už dva roky (což není moc bezva) a nemáš to zapotřebí a do maturity už máš chvilku (já vím, bojíš se budoucnosti, ale představ si, že po maturitě už budeš volná...volná všemu.) Sama jsi říkala, že to nechceš "vzdávat", tak to nevzdávej, zůstaň tam a bojuj...a přežij. Asi to v tomhle případě budeš mít těžší než já, ale aspoň jsi mezi normálníma lidma (možná až moc normálníma) a ne mezi bandou dementů, který nepřemýšlí mozkem a bohužel ani ničím jiným.

Loučím se.

2 J. J. | Web | 14. ledna 2015 v 19:11 | Reagovat

[1]: Tak jo, už je to oficiální. Napsala jsem delší komentář, než je samotnej článek. A to o asi 200 slov. Jsem neeeechuuutnááá. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama