List za listem

4. března 2016 v 0:00 | Rena |  Deníček
Uf. Psala jsem sice, že si dávám pauzu od blogu, ale v tý době bych ani za nic neřekla, že to bude na tak dlouho.

Věci se prostě pořád dějí a člověk všechno odloží na později a neuvědomuje si, že čas opravdu plyne a plyne a není nekonečný. V tom horším případě si to uvědomuje, ale není schopný s tím cokoliv udělat. Bohužel jsem ten druhý.

Tento blog měl i krátké chvilky, kdy jsem na něj byla vážně pyšná. Teď už mám ale pocit, že patří někomu jinému. Někomu, kdo ani nejsem já. Kdo jsem já?

Chci říct, že tohle je asi poslední článek. Můj poslední článek tady. Ale to neznamená, že si do budoucna neplánuji založit nějaký nový blog. Vše přijde. Vážně bych chtěla vést pořádný blog s normálními články, ne cosi, co má jen dva čtenáře. :D Neberte mě špatně, já jsem vlastně dost ráda, že je tento blog tak zapadlý v internetu a nikdo ho jen tak nenajde. Je to jeho účel. Účel toho blogu příštího však bude úplně jiný!

A teď dost blogu, rok 2016 už je tu nějakou dobu a já bych ráda shrnula aspoň něco z mého života v posledních těch pár měsících, kterých jsem se snažila přežít.

A tady je něco, na čem jsem teď momentálně závislá. (jestli už to ale hodláte poslouchat, podívejte se i na ten klip, aaaaaa)
Vůbec nevím čím začít. Tak třeba tím, co jsem se naučila.
  • Práce je děsivá. Víte, člověk si to dokáže vysnít. Jakože to není tak špatné. Že jsou za to peníze. Že to za to stojí, překonat svoji fóbii z lidí a usmívat se na ně a počítat peníze a v klidu pár hodin postávat za stánkem. Nepočítá ale už s tím, že pracuje pro nějaký lidi a ti jsou MNOHEM děsivější, než "zákazníci". Dejte člověku moc a on přestane být člověkem, asi. Tak se stalo, že jsem svoji úplně první práci/brigádu/co to vlastně bylo ukončila po dvou dnech, eh. A vzpamatovávala jsem se z toho skoro dva týdny. Doufám, že se ještě změním, než čas "skutečné práce" nastane (well, určitě se změním, měním se pořád, jen doufám, že k něčemu užitečnějšímu).

  • Naučila jsem se chodit spát v pět hodin ráno a je to pěkně na nic, už se z toho stává zvyk.
  • Přestala jsem skoro úplně pít čaje. Nejdřív to začalo s černým. Teď už pomalu ani nepiju zelený. Nepřestaly my chutnat, jen... ani vlastně nevím.

  • Vztah se sourozencem v "dospělosti" je úplně jiný, než za dětských let a je to hrozně zajímavé a super.
  • Kozorohové jsou všude.
  • Vodnáři taky. Ale ne všichni vodnáři jsou úžasní.
  • Chtěla bych chápat lidi.
  • Vše je možné, když má člověk vůli. Vůle je pro mě bohužel velmi vzdálený pojem a já ani pořádně nevím, co znamená.
  • Angličtina měla být můj rodný jazyk.
  • Už ani nevím, co je ještě nového. Asi už nic. Jo, sebekontrola emocí je užitečná věc.
  • A sebekontrola myšlenek a tajemství ještě užitečnější.

  • Falešná naděje je hrůzná, ale ještě horší je žít bez ní. Když vám ji někdo vezme, nebo když si ji vezmete sami. Ale naděje je život.
  • Na světe je hrozně moc krásných věcí. Nepopsatelných, abstraktních. Když jste šťastní a uvědomujete si to.


No, tak to by asi bylo vše. Chtěla jsem toho napsat mnohem víc, ale nějak jsem ztratila sílu. Začala jsem totiž moc přemýšlet o minulosti. Jako... až moc. A to by člověk neměl dělat. Přítomnost je důležitější. Omlouvám se, že píšu tak divně. Píšu teď vlastně hlavně pro sebe. how selfish



Znáte takový to přísloví "káže vodu, pije víno"? Nikdy se mi nelíbilo. A teď si uvědomuju, že to možná dělám, i když trochu jinak. Sama sobě. Řeknu si "jo, není to tak špatný, svět umí být nádherný a plný zážitků a blabla", ale ve skutečnosti pro to nic moc nedělám. A to musí skončit. Co nejdřív.
Kdybych jen věděla jak.
 

Eh. Má to ještě smysl? Aneb, možná zruším své zapřísáhlé pravidlo a dám si tak roční pauzu od blogu

29. října 2015 v 23:05 | Rena |  Deníček
Ahoj.

Něco, co těch poslouchám už týden:


Ne, trochu dramatizuji, omlouvám se. Nechci odejít od blogu na rok! Ale... asi na nějaký ten měsíc.
Proč?

Protože dodržování mého několikaletého pravidla "jeden článek za měsíc" je pro mě čím dál tím těžší.
Protože je všechno nějak horší a horší.
Protože mě hrozně bolí, jakým směrem se tento blog zase ubírá, když jsem ho ze všech tří měla nejraději.
A tím pádem cítím, že to chce nějakou pauzu. Nějakou pěkně dlouhou pauzu.

Víte jak jsem v předchozích pár článcích psala, že se něčeho obávám? Tak přesně ty věci se vyplnily. Všechny.

Mám pocit, že se ze mě stává jiný člověk, víte. Například, ještě nikdy v životě jsem neměla před lidmi tolik tajemství. Vždycky se našel NĚKDO, kdo by o té věci věděl. Moje kamarádka, nebo sestra, nebo mamka, nebo babička. Někdo. Ale teď už vím minimálně o dvou věcech, které si nechávám pro sebe už nějakou tu dobu a trochu mě to děsí. Možná je to normální? Mít tajemství? Ale já je nikdy neměla, je to pro mě prostě něco nového.

Prosím, řekněte mi. Co to znamená deprese?
Je to dlouhodobý stav a tak dále, já vím.
ALE.
Jak člověk pozná, že ji má? Jak ji může dostat? KDO ji může dostat?

Řeknu vám moje odpovědi, co si myslím já.

Člověk jen tak nepozná, že ji má. Je to těžší, než se zdá, si něco takového uvědomit. A člověk neví, jak s tím naložit, protože společnost to moc nechápe.
Člověk ji může dostat jakýmkoli způsobem. Špatným životem. Problémy. Tragédií. Dlouhodobým stresem. Osamělostí. Bez nějakého jasného důvodu.
Může ji dostat naprosto KDOKOLIV. Třeba bezdomovec. Nebo nějaká holka z bohaté rodiny, s milujícím přítelem a spoustou přátel. Opakuji, KDOKOLIV.
Není nic takového jako kritéria pro depresi. Nemusí ji dostat jenom člověk, který prožil nějaký traumatizující zážitek.
Copak ostatní psychické nemoci si nějak vybírají? Ne.

A to je můj názor. A já ho musela napsat a je mi jedno, že si ho teď čte někdo, kdo si říká "stejně nevíš, jaké to je, protože ty přece nemáš vůbec špatný život, jsou tu lidi, kteří jsou na tom mnohem hůře, než ty."

A vy si myslíte, že to nevím? Vy si myslíte, že nevím, jaké strašné věci se ve světě dějí? A kvůli tomu nemám "právo" (velmi velké uvozovky!) na tenhle stav? Kvůli tomu?
Nevím, kam tím vastně mířím. Omlouvám se. Já už ani nemuím psát čtenářské deníky, vždycky odbočím a začnu psát o něčem jiném. Třeba včera jsem psala o Květech intimních nálad a skončila jsem u rozebírání kvality televizních zpráv. Jak sbírka básní z 19. století souvisí s televizí? No vidíte. Tohle mi fakt nejde.

Proč mi lidi nevěří?
Ne, špatně položená otázka. Proč mi rodina nevěří?

Já už prostě nemám sílu. Nemám sílu na školu, na svoji rodinu, na svoje přátele, na tenhle blog, na život. A z tohoto důvodu odkládám psaní článků na jindy. Kdoví, za pár měsíců může být zase všechno jinak.


Třeba před třemi měsící bych si sama sobě řekla: "Nepiš tomu člověku. Budeš se půl roku vzpamatovávat z toho, že už nemáš sílu udržovat kontakt, aniž by ses psychicky hroutila každou noc."
a nebo bych si řekla:
"Ty už prosim tě nahlas neřekni v životě ani slovo, protože si tím ušetříš spoustu problémů."

Právě jsem napsala ještě jeden odstavec, ale musela jsem ho smazat, příliš se bojím, aby se nedostal do špatných rukou.
Kde je svoboda slova?

No nic, mějte se pěkně prosím, hrozně se vám omlouvám za tenhle příšerně napsaný článek. Opravdu poslední dobou nevím, co píšu.

Snad zase někdy. A nebo spíš, snad už nikdy. Nevím, vyberte, co je pro vás lepší.
Rena


Nějaké ty plány do budoucna

30. září 2015 v 13:55 | Rena |  Deníček
Zdravím, mí milí lidé!

Cítíte se dostatečně pozitivně? Ne? Tak tady máte něco superoptimistického na začátek:
Věřte mi, na tento článek to budete potřebovat.


http://41.media.tumblr.com/734b9ebe0b3c3127ac72bc900da63711/tumblr_ntwyvcD7hN1uema58o1_1280.jpg

A víte co, když už jsme u toho, pusťte si něco hezkého:

Tak to bychom měli, a teď se můžeme konečně vrhnout na tenhle krátký - informační - dělám, že se mám fajn - ale vlastně ne - nestíhací článek.
  • Září byl kupodivu docela ucházející měsíc. Potvrdila jsem si spoustu věcí, u kterých jsem si byla nejistá. Objevily se nové a opravdu děsivé otázky. Ztratila jsem naději, pak ji zase našla, zase ztratila a furt dokola. Momentálně ji zase trochu ztrácím, ale to se opět brzy změní.

  • Pamatujete si ještě na mého milého člověka? Dal mi dárek k narozeninám. Je to od něj hrozně milé. Taky bych mu ráda něco dala. A taky už si bohužel nestíháme psát každý den. Spíš tak každý druhý až třetí, a mě to docela dost mrzí, ale ten čas tu prostě není, no...
  • Střídají se ve mě pořád dokola tři fáze: vztek, smutek, je mi všechno jedno. Teď jsem zrovna v té třetí, takže je mi opravdu docela jedno, že pravděpodobně se ani nedostanu k maturitě, jak neschopná jsem, haha
  • Jeden člověk mi napsal, jestli bych nechtěla poslat své příběhy do světa. Jakože bych něco napsala, on by to ilustroval a pak by se to třeba někdy vydalo. Hahaha, fakt mě to vyděsilo. Proč to ten člověk řekl zrovna mě, když já píšu jednou za 3 roky a vůbec, vypadám jako zveřejňovací osoba? Ale víte co, já souhlasila. : O

  • Budu psát seminárku do ZSV o extrovertech a introvertech ve společnosti, jak originální.
  • Jsem závislá na Tumblru a jedný hře.
  • Předchozí bod je většinou důvod, proč nic nestíhám. Ten druhý je, že se cítím jako vězeň a tak trochu protestuju proti společnosti a sama sobě tím, že nic nedělám, tak dlouho, dokuď tu tenhle pocit bude.
  • Chtěla bych zase na blog psát častěji, vážně bych chtěla. Víte, co všechno bych chtěla???! Jednou o tom napíšu článek.

  • Víte, jak mám to mé pravidlo, jehož dodržování mě nějak udržuje při smyslech? Myslím, jeden článek az měsíc a tak. Chtěla bych to zvednout na dva články. : O Přece to můžu udělat. Můžu psát i o něčem jiném, než o sobě. Já chci.
  • Jak jsem psala, že si nejsem jistá spoustu věcmi, jedna mě děsí víc, než ty ostatní a vtipný je, že mě znepokojuje až teď, v ranné dospělosti, i když nějaké ty předpoklady tu byly už předtím, třeba když mi bylo asi 12, nebo tak, ale nevěnovala jsem tomu vůbec pozornost. Ale já nevím, ono by se toho pro mě zas tak moc nezměnilo, kdyby to byla pravda. Spíš se bojím okolí.
  • Jsem strašně zbabělá, víte, už jsem to někdy říkala? Bojím se všeho. Utíkám od všeho. A to je pěkně na nic, protože takový lidé dělají samý blbosti, kterých později litují.

  • Jaký je smysl tohoto článku? Shrňme si to: - chci sem psát častěji
    - nechci, aby mi určitý věci byly jedno
    - ale chci, aby mi bylo jedno, že jsem ve vězení, to by bylo fajn
    - chci mít zase svoji naději a naivitu
    - chci přestat diskriminovat lidi milující matiku, školu a kozorohy
    - ale zároveň nechci
    - chci být trochu šťastnější

  • Děkuji jakémukoli člověku, který došel až sem. Jsem vážně ohromená. Proč jste to udělali? Proč jste to četli? Taková ztráta vašeho času. Ale díky i tak.

  • Píšu to snad už do každého článku, ale chci, abych si tohle za půl roku přečetla a divila se, jak jsem mohla žít tak divně, když teď žiju tak skvěle. Že, má budoucí já? Že? Opovaž se na to zase myslet!



    Mějte pěkný život, R.

 


Láska mého života

28. srpna 2015 v 14:00 | Rena |  Deníček
Krásný den.

Tento článek jsem původně chtěla napsat až někdy v polovině září. Až uplyne nějaký čas, až se to všechno nějak rozvine nebo změní, nebo cokoliv. Ale já prostě nemůžu a musím to napsat hned teď.


Depresivní myšlení

20. srpna 2015 v 17:25 | Rena |  Deníček
Ahoj.
Předem se omlouvám, ale tento článek opravdu bude odpovídat svému názvu. A asi ho napíšu v bodech, je to tak jednoduší a méně nudný. I když nudný bude asi i tak, protože se jedná jen o věci z mých posledních pár dní.

  • Už zbývá jen strašně málo dní prázdnin. A tak začínám přemýšlet o tom, jak jsem celý dva měsice skoro nic nedělala a jak už se to blíží... ale pak mě napadlo... že je to jako se smrtí. Je to jako bát se smrti, když je člověk ještě naživu... což je blbost. Takže proč bych se já měla bát té odporně hnusné budovy? Už jenom dva roky a už nikdy tam nevstoupím. Tohle si musím opakovat několikrát denně, abych tomu vážně uvěřila, ale... no nic.
  • Včera jsem byla venku. Což je samo o sobě dost neobvyklé, ale tentokrát bylo se mnou něco... divně. Šla jsem po ulici... a najednou jsem dostala strašnou chuť udělat nějakou šílenou blbost a nemyslet na následky (takže úplný opak mě). Třeba jít něco ukrást. Nebo jít do nějakýho baru, nebo si koupit krabičku cigaret. Prostě něco... zakázanýho, proti těm hodným pravidlům. I když ta poslední možnost by mě asi zabila, při mém momentálním stavu plic. :D Eh, ten veselý smajlík sem asi nepatří. No prostě, nebyla to jen obyčejná představivost, co by bylo kdyby... Já to vážně chtěla udělat. Jediné co mě zadrželo bylo to, že jsem u sebe měla jen 16 korun a nechtělo se mi mezi lidi (asi bych je tehdy všechny musela zabít). A když jsem si to uvědomila (že bych je asi zabila), docela mě to vyděsilo a musela jsem do lesa. (no, nebyl to úplně les... ale spoustu stromů a žádní lidi) Kde mě naštěstí všechny šílené myšlenky přešly a já se rozhodla sledovat nějakýho kněze, co procházel kolem. Ani si toho nevšiml, pche. Nakonec jsem ho sledovala, dokud nezašel do nějakýho malýho kostela. Strašně pršelo, byla jsem už úplně mokrá, a tak mě napadlo, že půjdu dovnitř, i když normálně by mě do kostela nedostal ani mor. Už jsem byla u dveří, když jsem zaslechla, jak někdo volá: "Pan Zlatý!!"
    Otočila jsem se a viděla jsem děsivou rodinku, jak volá na onoho kněze a vesele ráčí dovnitř. Moje plánovaná návštěva se tedy okamžite zhroutila a já raději zmizela pryč a přemýšlela o panu Zlatém. Vážně se jmenuje takhle? A nebo je to nějaká super přezdívka? Já nevím.
    Bylo půl šesté a já se rozhodla pomalu se vrátit zpátky. Abych to ale neměla tak jednuduché, nešla jsem po normální kamenité cestě, ale hezky prudce z bahnitého kopce. Několikrát jsemu u toho sestupu málem sklouzla dolů (což by nebylo moc hezké, když pod kopcem ležela silnice), ale nakonec jsem to zvládla. A to je konec

  • Možná si říkáte, co se to se mnou sakra děje. Proč mám takový myšlenky. Proč prostě nemůžu být veselá normální holka (fuj, už jenom z toho popisu se mi dělá špatně). A odpověď je... no to by mě vlastně taky zajímalo.
  • Děje se teď totiž strašně moc věcí, které se mi vůbec, ale vůbec nelíbí. Hlavně v rodině. Ale nechci o tom psát na blog. Nechci se k tomuto článku za rok vrátit a číst si o tom. Nechci, aby to četl někdo jiný? Asi tak. (ne že bych chtěla, aby někdo četl předchozí odstavce, protože jsou docela zralé na blázinec)
  • Víte, člověk se může snažit vidět život pozitivně. Ale deprese, to je jako... pomalý jed. Rozlévá se vám po duši, vy víte, že tam je, ale nemůžete s tím nic dělat, protože lék na vás nevyšel. Nebo tak nějak.
  • Mimochodem, za pár dní mám taky 18. Tak uvidím, co se ještě stane.
  • Tak zatím sbohem... Eh. Asi ten článek smažu, až budu mít náladu.

Je horší psychická či fyzická bolest?

23. července 2015 v 23:03 | Rena
Docela dlouho nad tím přemýšlím. A zajímalo by mĕ, co si myslí svět.

Tak jo, psat na tabletu hacky a carky je otravnejsi, nez jsem si myslela, takze s tim koncim. Ale nebojte, tenhle clanek neni vubec dlouhy. Vlastne to ani clanek neni.
Neni to zadna uvaha, ktera z bolesti je horsi. Nebo jestli jsou obe stejne strasne. Nechci do toho motat svuj nazor, ktery neni jeste zcela vyhraneny.
Proste by me zajimala vase odpoved. To je vse.

Mimochodem jsem puvodne vazne chtela napsat clanek. Dokonce o tematu. Ale pak se pred par minutami stala takova prihoda a me celou dobu v mysli znela tahleta otazka.

Je horsi, kdyz treba nekdo trpi obrovskou bolesti cehokoliv, nejde to vydrzet. Anebo je horsi, kdyz je clovek zlomeny, chycen v bludisti sebe sama a psychicky mucen lidmi/jinym clovekem.A nebo jsou obe bolesti propojene a jedna bez druhe neexistuje... co myslite?

Ps. Prosim, omluvte moje dnesni psani. A cekove vyjadrovani. Ono to zas zitra treba bude vsechno jinak a nebo se treba nic nezmeni. (Ach jo, vidite? Uz to delam vsude.)

Mejte se pekne.

Kniha sem, kniha tam

25. června 2015 v 17:38 | Rena |  Challenges/tagy
Krásný den!

Už delší dobu uvažuju, že by to chtělo zase nějaký článek o knihách. Teda... články o knihách. A Book tag je na začátek toho všeho jako stvořený. Netřeba nějakého velkého úvodu, prostě jdeme na to.

https://41.media.tumblr.com/30bc1ce72adc62a4c2a901669cbcf10f/tumblr_nqi3uhV7cW1upshdfo1_500.jpg


Kam dál